Vzpomínky Svámího Vidžňánandy (1868-1938):
Když se mysl odpoutá od smyslových objektů, ve všech bytostech je vidět světlo brahma. Lidé jsou kvůli připoutanosti ke smyslovým objektům spalováni ohněm světa. Protože byl Mistr dnem i nocí pohroužen do myšlenek na Božskou Matku, oheň světa se ho nemohl dotknout. V důsledku neustálého pohroužení do Božství se Mistr těšil věčné blaženosti. Byl zaplaven blažeností, někdy se smál, jindy plakal radostí z extáze. Nikdy jsem ho neviděl postrádat blaženost. Bolelo ho, když nás viděl bez radosti. Toužil s námi sdílet věčnou radost, v níž zůstával ponořen čtyřiadvacet hodin denně. V přítomnosti božského světla se veškerá práce a studium na tomto světě zdají být pouhým smetím. Jako naše oči stále vidí svět hmoty, tak Mistrovy oči neustále viděly světlo brahma.