Mistr říkával, že když se v lidském životě nečekaně objeví přílivová vlna ducha, nelze ji potlačit ani s velkým úsilím. Fyzické tělo obyčejného člověka není schopno této duchovní síle odolat, a v důsledku toho se zcela zhroutí. Tímto způsobem zemřelo mnoho duchovních aspirantů. K tomu, aby bylo možné absorbovat tuto přemáhající energii, která je výsledkem intenzity úplného poznání nebo oddanosti, je zapotřebí přiměřeně silné tělo. Dosud jsme pozorovali, že těla velkých duší, podobně jako těla avatarů, nadále přežívají v tomto světě, zatímco nesou sílu duchovnosti. Proto se v písmech o oddanosti opakovaně uvádí, že avataři ztělesňují čistou sattvu. Protože se v tomto světě rodí s těly, která jsou tvořena čistou sattvou, jsou schopni odolávat plné duchovní síle. Ale i přesto, že mají tento druh zvláštního těla, jsou - zejména avatarové cesty oddanosti - někdy touto duchovní silou mimořádně ovlivněni. Písemné záznamy uvádějí, že kvůli intenzivnímu přílivu duchovní energie se Čaitanjovy klouby staly velmi ohebnými a z každého póru vytékaly kapky krve jako pot. I když jsou tyto fyzické změny velmi bolestivé, pomáhají tělu zvyknout si na mimořádné emocionální vzedmutí, které vzniká z oddanosti. Později, jak si tělo postupně zvyká na vstřebávání této síly, se tyto fyzické změny stávají méně zřejmými.
Od této chvíle přišla na Mistrovo tělo řada neobvyklých fyzických změn způsobených jeho bouřlivou láskou a oddaností. Již jsme se zmínili, že od počátku své sádhany pociťoval pálení. Při mnoha příležitostech Mistr sám poukázal na jeho příčinu:
"Když jsem prováděl duchovní disciplíny a uctívání podle pokynů písma, míval jsem pocit, že ve mně hoří papa-puruša [zlý duch]. Kdo tehdy věděl, že papa-puruša přebývá v každém lidském těle a že jej lze skutečně spálit a zničit? Na začátku sádhany jsem pociťoval v těle pálení. Pomyslel jsem si: "Co je to za nemoc?" Postupně se stupňovala jeho intenzita, až se stala nesnesitelnou. Aplikoval jsem různé léčivé oleje, ale bezvýsledně. Později jsem jednoho dne seděl v Pančavati, když jsem náhle spatřil, jak z tohoto těla vyšel strašlivě vypadající, červenooký muž černé pleti (namaloval si ho) a začal se přede mnou potácet jako opilec. V dalším okamžiku jsem spatřil, jak z tohoto těla vychází pohledný člověk, který měl na sobě okrovou látku a v ruce držel trojzubec. Vehementně na tu strašnou osobu zaútočil a zabil ji a od té chvíle se pocit pálení zmenšil. Předtím jsem tímto pálením trpěl nepřetržitě šest měsíců".
Od Mistra jsme se dozvěděli, že po zničení papa-puruši jeho pálení dočasně ustalo, ale pak opět začalo. Tehdy překročil hranice vaidhi bhakti a nyní začal uctívat Božskou Matku pomocí raga bhakti. Postupně jeho bolest zesílila natolik, že se musel na tři až čtyři hodiny v kuse ponořit do Gangy a na hlavě měl mokrý ručník. Ani to mu však nemohlo přinést úlevu. Později Brahmani snadno odstranila tento palčivý pocit a vysvětlila mu, že jeho bolest pochází z úzkosti z odloučení od Boha a z touhy po Jeho vidění. Později, když se Mistr cvičil v madhura bhávě [postoji milujícího a milovaného], opět trpěl tímto palčivým pocitem. Hriday říkal: "Mistr tehdy trpěl nesnesitelným žárem a bolestí podobnou té, kterou by člověk pocítil, kdyby mu do hrudi vložili hrnec plný žhavých uhlíků. Tato bolest trvala ještě dlouho a občas se ještě vystupňovala. Několik let po Mistrově sádhaně se seznámil s Ramkanai Ghoshalem, právníkem z Barasatu a pokročilým aspirantem tradice šakti. Ramkanai naslouchal Mistrovu popisu jeho palčivého pocitu a poradil mu, aby nosil amulet svého vyvoleného božstva. Jakmile si Mistr amulet nasadil, už nikdy netrpěl tímto palčivým pocitem".
Svámí Saradánanda "Šrí Rámakrišna a jeho božská hra", přeložil Svámí Čétanánanda, V2, kap. 7, "Sadhana a extáze", str. 219-20