Myšlení je důležité, protože "jak myslíme, takovým se stáváme". Žil byl jednou jeden sannjásin, svatý muž, který seděl pod stromem a učil lidi. Pil mléko, jedl jen ovoce, prováděl nekonečné "pránájámy" a cítil se být velmi svatý. V téže vesnici žila špatná žena. Sannjásin za ní každý den chodil a varoval ji, že její špatnost ji přivede do pekla. Ubohá žena, která nebyla schopna změnit svůj způsob života, jenž byl jejím jediným zdrojem obživy, byla přesto velmi dojata hroznou budoucností, kterou jí sannjásin líčil. Plakala a modlila se k Pánu a prosila ho, aby jí odpustil, protože si nedokázala pomoci.
Časem zemřel jak svatý muž, tak zlá žena. Andělé přišli a odnesli ji do nebe, zatímco démoni si vyžádali duši sannjásina. "Proč se to děje!" - vykřikl: "Cožpak jsem nežil nejsvětějším životem a nekázal všem svatost? Proč bych měl být vzat do pekla, zatímco tato hříšná žena je vzata do nebe?"
"Protože," odpověděli démoni: "zatímco byla nucena páchat nesvaté skutky, její mysl byla stále upřena na Pána a hledala vysvobození, které se jí nyní dostalo. Ty jsi však naopak, zatímco jsi vykonával pouze svaté skutky, měl svou mysl stále upřenou na špatnosti druhých. Vnímal jsi jen hřích a myslel jsi jen na hřích, takže teď musíš jít na to místo, kde je jen hřích."
Poučení z příběhu je zřejmé: Vnější život je málo platný. Srdce musí být čisté a čisté srdce vidí jen dobro, nikdy zlo. Nikdy bychom se neměli snažit být strážci lidstva nebo stát na piedestalu jako svatí napravující hříšníky. Očišťujme raději sami sebe a výsledkem musí být, že tím budeme pomáhat druhým.
Svámí Vivekánanda
(Úplné dílo Svámího Vivekánandy/svazek 8/Přednášky a rozpravy/Rozpravy o džňánajóze)