Všechny síly vesmíru jsou už naše. My si klademe ruce před oči a pláčeme, že je tma. Vězte, že kolem nás není tma. Odtáhněte ruce a je tady světlo, které tu bylo od počátku. Temnota nikdy neexistovala, slabost nikdy neexistovala. My blázni pláčeme, že jsme slabí, že jsme nečistí. Takže Védánta nejen trvá na tom, že ideál je praktický, ale že to tak bylo vždy a tento ideál, tato Skutečnost, je naší vlastní přirozeností. Vše ostatní, co vidíte, je falešné, nepravdivé. Jakmile řeknete: „Jsem bezvýznamná smrtelná bytost,“ říkáte něco, co není pravda, obelháváte se, hypnotizujete se do něčeho mizerného, slabého a ubohého.
Védánta neuznává žádný hřích, pouze chyby. Největším omylem podle Védánty je tvrdit, že jste slabí, hříšníci, ubohá stvoření a že nemáte žádnou moc a nedokážete to a to. Pokaždé, když si to pomyslíte, jako byste přikovali další článek k řetězu, kterým jste poutáni, přidáváte tak další vrstvu ke své zhypnotizované psychice. Proto každý, kdo si myslí, že je slabý, špatný, nečistý promítá do světa špatné myšlenky. Nesmíme nikdy zapomínat, že Védánta se nijak nepokouší o sladění současného života – zhypnotizovaného života, tohoto falešného života, který hrajeme – s ideálem; tento falešný život musí odejít a musí se projevit skutečný život, který je stále přítomen, sám se musí projevit, musí se rozzářit. Nikdo se nestává čistším a čistším, je to otázka většího projevu. Závoj spadne a původní čistota duše se začne projevovat. Všechno už je naše – nekonečná čistota, svoboda, láska a moc.
Védánta také tvrdí, že to může být uskutečněno nejenom v hlubokém lese nebo jeskyni, ale lidmi v různých životních okolnostech. Viděli jsme, že lidé, kteří tyto pravdy objevili, nežili ani v jeskyni, ani v lese, neměli ani obvyklé povolání, ale můžete předpokládat, že vedli nejrušnější způsob života, člověk, který musel řídit armádu, sedět na trůnu a hledět na blaho miliónů – a to všechno v době absolutní monarchie, a ne jako dnes, kdy je král do značné míry pouze loutka.
Přesto si dokázali najít čas na přemyšlení o těchto záležitostech, na jejich realizaci a jejich předání lidstvu. Nakolik více by to mělo být praktické pro náš život, který má ve srovnání s nimi spoustu volného času? To, že je nedokážeme uskutečnit je naší hanbou, když vidíme, že jsme většinu času svobodní, protože nemusíme nic dělat. Požadavky na nás jsou ničím ve srovnání s těmi, které byly kladeny na starověkého monarchu. Mé nedostatky jsou ničím ve srovnání s tím, co bylo kladeno na Ardžunu na bojišti Kurukšétra, když velel velké armádě, a přesto si dokázal nalézt čas uprostřed válečného hřmotu, aby promlouval o nejvyšší filozofii a přenesl ji do svého života. Určitě bychom měli dokázat udělat tolik v našem životě – poměrně svobodném, snadném a pohodlném. Většina z nás zde má více času, než se domnívá, pokud ho chceme opravdu využít. S množstvím svobody, který máte, dokážeme v tomto životě dosáhnout až dvou set ideálů, pokud chceme, ale nesmíme degradovat ideál na momentální skutečnost.
Jedna věc, která nás velmi ovlivňuje, přichází prostřednictvím osob, které omlouvají naše chyby a učí nás, jak obhájit všechny naše bláznivé požadavky a hloupé touhy; a my se domníváme, že jejich ideál je jediný, který potřebujeme. Ale není tomu tak. To Védánta neučí. Skutečnost by měla být uvedena do souladu s ideálem, současný život by se měl shodovat s věčným životem.
Nikdy nesmíte zapomínat, že ústředním ideálem Védánty je tato jednota. Neexistují nějaké dva, žádné dva životy, dokonce ani dva různé druhy života pro dva světy. Zjistíte, že Védánta nejprve hovoří o nebi a podobně, ale později, když dojde na nejvyšší ideály její filozofie, odhodí všechny tyto věci. Existuje pouze jeden život, jeden svět, jedno bytí. Všechno je jednota, rozdíl je ve stavu a nikoli v podstatě. Rozdíly mezi našimi životy v podstatě neexistují. Védánta zcela popírá takové myšlenky jako že jsou zvířata odlišná od lidí, a že byla stvořena Bohem, aby nám sloužila jako jídlo.
Nějací lidé byli tak laskaví, že založili společnost proti vivisekci. Zeptal jsem se jednoho jejich člena: „Proč si myslíte, že zcela správné zabíjet zvířata kvůli jídlu a nikoli zabít jedno nebo dvě pro vědecké experimenty?“ Odpověděl: „Vivisekce je nejhorší, ale zvířata nám byla dána k jídlu.“ Jednota zahrnuje všechna zvířata. Pokud je člověk nesmrtelný, tak potom i zvíře. Rozdíl je pouze ve stavu a nikoli v podstatě. Améba a já jsme stejní, rozdíl je pouze ve stavu, a z hlediska nejvyššího života všechny tyto rozdíly mizí. Člověk může vidět velký rozdíl mezi trávou a malým stromkem, ale pokud se dostanete hodně vysoko, bude tráva i strom vypadat stejně. Takže z hlediska nejvyššího ideálu je nejnižší zvíře i nejvyšší člověk jedno a totéž. Pokud věříte, že existuje Bůh, zvířata a nejvyšší stvoření musí být to samé. Bůh, který je nakloněn svým dětem nazývanými lidmi, a krutý ke svým dětem nazývanými zvířaty, je horší než démon. Raději bych stokrát zemřel, než bych uctíval takového Boha. Celý život budu bojovat s takovým Bohem. Neexistuje ale žádný takový rozdíl a ti, co tvrdí, že ano, jsou nezodpovědní, bezcitní lidé, kteří nic nevědí. Tady máte příklad praktického slova použitého ve špatném významu. Já sám nemusím být dokonalý vegetarián, ale rozumím tomuto ideálu. Když jím maso, vím, že je to špatné. I když ho někdy jíst musím, vím, že je to kruté. Nesmím snižovat svůj ideál k současné skutečnosti a ospravedlňovat své slabošské chování. Ideálem je nejíst maso, neubližovat žádné bytosti, protože všechna zvířata jsou mými bratry. Pokud je dokážete považovat za své bratry, trochu jste pokročili k bratrství všech duší, nemluvě o bratrství lidstva! To je dětská hra. Obvykle zjistíte, že, že pro mnohé to není moc přijatelné, protože je to učí, aby se vzdali momentální skutečnosti a kráčeli vzhůru k ideálu. Pokud však uvedete teorii, která je sladěna s jejich současným chováním, považují ji za zcela praktickou.
V lidské povaze je silný konzervativní sklon: neradi postupujeme dopředu. Myslím lidstvo, ale podobně jsem četl o osobách, které zmrzli ve sněhu; říkali, že chtějí spát a když se je snažíte odtáhnout, tak povídají: „Nechte mně spát, je to tak krásné spát ve sněhu“ a zemřou tam ve spánku. Naše povaha je podobná. To je to, co děláme celý život, mrzneme od nohou, a přece chceme spát. Proto musíme usilovat o ideál, a pokud přijde člověk, který chce ponížit ideál na vaši úroveň a učit náboženství, které nenese ten nejvyšší ideál, neposlouchejte ho. Pro mě je to nepraktické náboženství. Ale pokud někdo vyučuje náboženství, které představuje nejvyšší ideál, jsem připraven. Dávejte pozor na to, když se někdo pokouší ospravedlnit smyslové marnivosti a pocit slabosti. Pokud nám chce někdo kázat, ubohým, připoutaným k zemi, následováním takového učení nikdy nepokročíme. Viděl jsem to mnohokrát, mám nějaké zkušenosti ze světa a má země je zemí, kde náboženské sekty vyrůstají jako houby po dešti. Každý rok vznikají nové sekty. Ale jedna věc, kterou jsem zaznamenal je, že nikdy nechtějí sladit tělesného člověka s člověkem pravdy, který postupuje vpřed. Kde existuje tato falešná idea smíření tělesných marností s nejvyššími ideály stahováním Boha dolů na úroveň člověka, tam nastává rozklad. Člověk by neměl být degradován na otroctví světu, ale měl by být pozvednut až k Bohu.
Současně je tu další problém. Nesmíme hledět na druhé s pohrdáním. Všichni míříme ke stejnému cíli. Rozdíl mezi slabostí a silou je ve stavu, rozdíl mezi ctností a neřestí je ve stavu, rozdíl mezi nebem a peklem je ve stavu, rozdíl mezi životem a smrtí je ve stavu, všechny tyto rozdíly ve světě jsou ve stavu a nikoli v podstatě, protože jednota je tajemstvím všeho. Všechno je jednota, která se sama manifestuje, buď jako myšlenka nebo život nebo duše nebo tělo a rozdíl je pouze ve stavu. Proto nemáme právo shlížet s opovržením na ty, kteří nejsou rozvinuti stejně jako vy. Neodsuzujte, pokud můžete podat pomocnou ruku, udělejte to. Pokud nemůžete, žehnejte svým bratrům a nechte je jít vlastní cestou. Nucení a odsouzení není způsob práce. Tak se nikdy nic nedokončí. Vynakládali jsme energii na odsuzování druhých. Kritika a odsouzení je marný způsob, jak vynakládat energii, protože nakonec zjistíme, že všichni vidí totéž, blíží se víceméně stejnému ideálu a že většina našich rozdílů jsou pouze rozdíly ve vyjádření.
Zvažme představu hříchu. Popsal jsem vám právě ideu Védánty o hříchu a další existující idea je, že člověk je hříšník. Jsou prakticky stejné, pouze jedna má pozitivní a druhá negativní stránku. Jedna ukazuje na sílu člověka a další na jeho slabost. Slabost tady může být, ale to nevadí, my chceme růst. Nemoc může být zjištěna, jakmile se člověk narodí. Každý člověk zná své onemocnění; nepotřebujeme nikoho, aby nám říkal, jaké nemoci to jsou. Ale neustálé přemýšlení o tom, že jsme nemocní nás nevyléčí – nezbytná je medicína. Můžeme zapomenout na vše vnější, můžeme se stát hyperkritickými k vnějšímu svět, ale ve svém srdci všichni známe své slabosti. Védánta ale říká, že připomínání slabostí moc nepomáhá; síla nepřichází neustálým přemýšlením o slabostech. Lékem na slabost není trápení se slabostí, ale přemýšlení o síle. Učte člověka o síle, která je už v něm. Místo opakování, že jsou hříšníci postupuje Védánta opačně a říká: „Jsi čistý a dokonalý a to, co nazýváš hříchem, k tobě nepatří“. Hříchy jsou velmi nízkým stupněm sebepoznání, projevte své vysoké Já. To je jedna věc k zapamatování, všichni to můžeme udělat. Nikdy neříkejte „Ne, to já nedokážu“, protože nejste ničím omezeni. Dokonce i čas a prostor jsou ničím ve srovnání s vaší přirozeností. Dokážete vše, jste všemohoucí.
Svámí Vivékánanda: Practical Vedanta
Přeložil: Jaroslav Holeček 2019