Člověk, který má v úmyslu stát se bhaktou, musí být radostné mysli. Na Západě stále převládá představa, že nábožensky založený člověk se nikdy nesměje a tvář mu stále halí temný mrak. Lidé s vyzáblými údy a protáhlým obličejem jsou zralí pro lékaře, ne pro jógu. Pouze radostná mysl dokáže vytrvat. Pouze silný duch si dokáže proklestit cestu tisícerými nesnázemi. A úkol z těch vůbec nejtěžších - vyprostit se ze sítě máji - je vyhrazen pouze pro ty, kteří jsou obdařeni nezdolnou vůlí.
Přitom je však současně třeba vyhýbat se přílišné rozjařilosti (anuddharša). Přehnané veselí znemožňuje vážné myšlení a plýtvá duševními silami. Čím silnější má člověk vůli, tím méně se poddává vlivu pocitů. Přílišná rozjařilost je stejně nežádoucí jako zachmuřelá vážnost; duchovní realizace je možná pouze v případě, že je mysl v ustálené, poklidné rovnováze. Teprve tehdy se může člověk začít učit lásce k Bohu.
Svámí Vivékánanda: Bhaktijóga
Přeložil: Michal Šubrt