Svámidží: Šrí Ramakrišna se mě jednoho dne v chrámové zahradě v Dakšinesvaru dotkl na srdci a nejprve jsem začal vnímat, že domy - místnosti, dveře, okna, verandy - stromy, slunce, měsíc - to vše odlétá, rozpadá se na kousky - redukuje se na atomy a molekuly - a nakonec se spojuje v ákáše. Postupně zmizela také ákáša a s ní i mé vědomí ega; co se dělo dál, si už nepamatuji. Zpočátku jsem byl vystrašený. Po návratu z tohoto stavu jsem opět začal vidět domy, dveře, okna, verandy a další věci. Při jiné příležitosti jsem měl úplně stejnou realizaci u jezera v Americe.
Učedník: Nemůže být tento stav způsoben také pomatením mozku? A nerozumím tomu, jaké štěstí může být v uvědomění si takového stavu.
Svámidží: Pomatení mozku! Jak tomu můžeš tak říkat, když to nepřichází ani v důsledku deliria z nějaké nemoci, ani v důsledku opojení alkoholem, ani jako iluze vyvolaná různými druhy podivných dechových cvičení - ale když to přichází u normálního člověka, který je plně při smyslech a zdravý? Tato zkušenost je zase v dokonalém souladu s Védami. Shoduje se také se slovy o realizaci inspirovaných starých rišiů a áčárjů. Považujete mě tedy za člověka s potrhlým mozkem?" (usmívá se).
(Souborné dílo Svámího Vivekánandy/svazek 5/Hovory a dialogy/XI - XV Z deníku žáka Šrí Sarata Čandry Čakravartiho)