Šankara

též Šankaráčárja, 788-820, jeden z největších indických světců a filosofů. Jeho jméno znamená „Přinášející zdar“ a je také přízviskem boha Šivy jako vůdce Rudrů.
Šankara byl hlavním zástupcem učení advaitavédánty. Vrátil hinduismu, který byl přechodně zatlačen do pozadí buddhismem, jeho dřívější slávu a moc. Byl žákem Gaudapádovým (jenž sám byl žákem Góvindapádovým) a byl obdařen mnohostranným nadáním. Přestože žil velmi krátce, vytvořil mnohá díla. Nejdůležitější jsou: Átmabódha, Tattvabódha, Upadéšasahasri, Vivékačúdámani, a rozsáhlý komentář k Védántasútře nazvaný Šaríraka-bhášja („Přemítání světové duše“). Dále je autorem komentáře k Bhagavadgítě, komentářů k deseti upanišadám a hymnů k chvále různých božstev.
Šankara se narodil v Káladi na Malabarském pobřeží a zemřel v Kédárnáthu v Himálaji ve věku 32 let. Když byl stár osm let, odřekl se světa a putoval po celé Indii jako sannjásin. Jeho vědění bylo nesmírné a vedl život světce, proto byl považován za vtělení boha Šivy (odtud jeho jméno). Založil četné kláštery, jejichž mniši šířili jeho učení dále. Hlavní z klášterů je v Šrngérí v jižní Indii. Důležité kláštery jsou také v Purí na východě Indie, v Dvárace na západě a v Badrínáthu v Himálaji. Byl zároveň filosofem i básníkem, učencem i světcem, mystikem i reformátorem. Někteří z žáků napsali jeho životopisy. Nejdůležitější jsou Vidjáranjův pod názvem Šankaravidžaja a stejnojmenné dílo, jehož autorem je Ánandagiri. (Lexikon východní moudrosti)