Vzpomínky Svámího Akhandanandy (1864-1937):
Jednou jsem strávil noc v Dakšinesvaru s několika dalšími žáky a Mistr nás všechny vyzval, abychom se posadili k meditaci. Při obcování s našimi vyvolenými božstvy jsme se často smáli a plakali v extázi. Čirá radost, kterou jsme v těch chlapeckých dnech prožívali, se nedá vyjádřit slovy.
Kdykoli jsem se dostal k Mistrovi, vždy se mě ptal: "Proléval jsi slzy při modlitbě nebo meditaci?" A když jsem jednou na tuto otázku odpověděl kladně, jak byl šťastný! "Slzy lítosti nebo zármutku vytékají z koutků očí blíže k nosu," říkal, "a slzy radosti z vnějších koutků očí."
Náhle se mě Mistr zeptal: "Umíš se modlit?" Při těchto slovech neklidně rozhazoval rukama a nohama jako malé dítě, které netrpělivě čeká na matku. Pak vykřikl: "Drahá matko, dej mi poznání a oddanost. Nic jiného nechci. Bez tebe nemohu žít." Když nás takto učil modlit se, vypadal úplně jako malý chlapec. Po hrudi se mu kutálely vydatné slzy a on upadl do hlubokého samádhi. Byl jsem přesvědčen, že to Mistr udělal kvůli mně.