Jednoho dne, dlouho po Rámakrišnově smrti, se Svámí Subódhananda při ranní procházce podělil o jednu ze svých vzpomínek se Šarátem Čakrabartím.
Subódhananda říká: "Podívej, jak krásně vychází slunce!"
"Ano, Svámí, to je opravdu nádhera!" - souhlasil Šarat.
Subódhananda pokračoval: "Tento východ slunce, který vidíš, není nic. V den, kdy se mě Mistr dotkl, jsem viděl mnoho takových východů slunce. Nedokážu popsat, kolik slunečních soustav, planet a hvězd jsem prošel, než jsem konečně dosáhl nebe. Tam jsem našel řeku Mandakini. Nabral jsem do ruky trochu vody a pak si jí pokropil hlavu. Viděl jsem mnoho božských bytostí, ale jejich řeči jsem zcela nerozuměl. Jejich těla zářila jako perly. Zeptaly se mě: "Dobrý den, jak jste sem přišel jako člověk?"
Odpověděl jsem: "Jsem synem toho člověka, z jehož milosti jste bohové."
Ti bohové se začali smát. Pak jsem sestoupil dolů, ale neměl jsem chuť vstoupit do svého těla.
Mistr řekl: "Prosím, vejdi".
Odpověděl jsem: "Pane, toto tělo páchne. Nechce se mi do něj vstoupit."
Pak Mistr vzal mou duši a strčil ji dovnitř skrze temeno hlavy".
Svámí Subódhananda
(Swami Chetanananda "Ramakrishna: As We Saw Him", 2nd Edition, Revised and Enlarged, Ch. 17 “Swami Subodhananda”)