Vzpomínky Ramlala Čattopadhjaje (synovce Šrí Ramakrišny):
Odpoledne 1. ledna 1886 v zahradním domku v Kósipore mi Mistr řekl: "Rámlale, dnes se cítím lépe. Pojďme se projít na nádvoří." Řekl jsem: "Ano, vypadáš lépe. Pojďme." Mistr si nasadil čepici, která mu zakrývala uši, a v ruce nesl hůl. Vzal jsem si šálu a opatrně mu pomohl sejít po schodech. Po procházce po zahradní cestě se Mistr postavil na trávník a upadl do extáze. Obklopili ho oddaní, kteří ho začali zasypávat květinami a zpívat hymny. Řekl jim: "Co vám mám ještě říci? Buďte osvíceni!" Pak požehnal některým oddaným tím, že se dotkl jejich hrudi. Jiným řekl, že budou muset chvíli počkat.
Stál jsem tehdy za Mistrem a přemýšlel: "Všichni tito oddaní získali nějaké duchovní zkušenosti, ale čeho jsem dosáhl já? Vždyť jsem jen nesl Mistrovu konvici s vodou a ručník." Jakmile mě tato myšlenka napadla, podíval se na mě a řekl: "Ramlale, co si myslíš? Pojď sem." Odhrnul mi šálu a dotkl se mé hrudi se slovy: " A teď sleduj." Je pro mě těžké popsat tu nádhernou, zářivou podobu. Předtím jsem při meditaci viděl okem mysli jen část svého vyvoleného Božstva. Když jsem viděl jeho nohy, neviděla jsem jeho tvář; a když jsem zase viděl jeho podobu od obličeje k pasu, neviděl jsem jeho nohy. Navíc cokoli jsem viděl, nikdy se nezdálo být živé. Ale sotva se mě toho dne Mistr dotkl, celá podoba mého vyvoleného Božstva se objevila v mém srdci jako živá přítomnost, vypadající vlídně a zářivě.