Netušil jsem, že dakšinesvárský chrám je tak daleko od Kalkaty, protože jsem tam byl jen jednou, a to ještě kočárem. Tentokrát se mi zdálo, že cesta nikdy neskončí, ať už půjdu jakkoli dlouho. Ale poté, co jsem se ptal mnoha lidí na cestu, jsem nakonec dorazil do Dakšinesváru a šel rovnou do Mistrova pokoje. Našel jsem ho sedět, ponořeného do vlastních meditací, na menší posteli, která stojí vedle té větší. Nikdo s ním nebyl. Jakmile mě spatřil, radostně mě k sobě zavolal a přiměl mě, abych se posadil na jeden konec postele. Měl zvláštní náladu. Něco si pro sebe mumlal, čemu jsem nerozuměl, přísně se na mě podíval, pak vstal a přistoupil ke mně. Myslel jsem si, že nás čeká další šílená scéna.
Sotva mi ta myšlenka proběhla hlavou, položil mi pravou nohu na tělo. Vzápětí jsem prožil nádherný zážitek. Oči jsem měl doširoka otevřené a viděl jsem, že všechno v místnosti, včetně samotných stěn, rychle víří kolem a ustupuje, a zároveň se mi zdálo, že mé vědomí sebe sama spolu s celým vesmírem se chystá zmizet v obrovské, vše pohlcující prázdnotě. Toto zničení mého vědomí sebe sama mi připadalo stejné jako smrt. Cítil jsem, že smrt je přímo přede mnou, velmi blízko. Nedokázal jsem se ovládnout a hlasitě jsem vykřikl: "Ach, co mi to děláte? Copak nevíte, že mám doma rodiče?"
Když to Mistr uslyšel, hlasitě se rozesmál. Pak se dotkl rukou mé hrudi a řekl: "Dobře, ať už to přestane. Nemusí se to stát všechno najednou. Stane se to v pravý čas." K mému úžasu tato moje mimořádná vize zmizela stejně náhle, jako se objevila. Vrátil jsem se do svého normálního stavu a viděl jsem věci uvnitř i vně místnosti, které stály nehybně jako předtím.
Ačkoli popis toho všeho zabral tolik času, ve skutečnosti se to odehrálo během několika málo okamžiků. A přesto to změnilo celý můj způsob myšlení. Byl jsem zmatený a stále jsem se snažil analyzovat, co se stalo. Viděl jsem, jak tato zkušenost začala a skončila poslušností vůli tohoto výjimečného člověka. V knihách jsem četl o hypnóze a napadlo mě, jestli to není něco podobného. Mé srdce však odmítalo uvěřit, že by tomu tak bylo. Vždyť i lidé s velkou silou vůle mohou vytvořit takové podmínky jen tehdy, když působí na slabou mysl. A moje mysl nebyla v žádném případě slabá. Do té doby jsem byl vlastně na svou inteligenci a sílu vůle hrdý. Tento člověk mě neočaroval ani ze mě neudělal svou loutku. Naopak, když jsem se s ním poprvé setkal, usoudil jsem, že je to blázen. Proč jsem se tedy najednou ocitnul v takovém stavu? Připadalo mi to jako naprostá záhada. Rozhodl jsem se však, že se budu mít na pozoru, aby na mě v budoucnu nezískal další vliv.
V příštím okamžiku jsem si pomyslel: "Jak může být člověk, který rozbije na kousky tak rozhodnou a silnou mysl, jako je ta moje, odmítnut jako blázen?" Ale právě k takovému závěru by člověk došel z jeho projevů při našem prvním setkání - ledaže by byl vtělením Boha, což bylo vskutku příliš vzdálené. Měl jsem tedy dilema, jaká je skutečná povaha mého zážitku, a také, jaká je pravda o tomto úžasném muži, který byl zřejmě čistý a prostý jako dítě. Mé racionalistické mysli se dostalo nepříjemné rány při tomto selhání v posuzování skutečného stavu věcí. Byl jsem však odhodlán nějak přijít záhadě na kloub.
Podobné myšlenky zaměstnávaly mou mysl po celý ten den. Po této příhodě se však z něj stal úplně jiný člověk a stejně jako v předchozím případě se ke mně choval velmi laskavě a srdečně. Choval se ke mně jako člověk, který se po dlouhém odloučení setká se starým přítelem nebo příbuzným. Zdálo se, že se nespokojí s tím, že mě pohostí a bude se o mě všemožně starat. Toto pozoruhodně láskyplné zacházení mě k němu přitahovalo o to víc. Nakonec jsem zjistil, že se den chýlí ke konci, a požádal jsem o dovolení odejít. Zdálo se, že je z toho velmi sklíčený, a dal mi svolení teprve poté, co jsem slíbil, že přijdu znovu, jakmile se mi to bude hodit.