Úvod

Život na tomto světě není tím, čím se zdá být. Je sužován páry protikladů, jako je bolest a potěšení, narození a smrt, naděje a zklamání. Podléhá šesti změnám: narození, obživě, růstu, zralosti, úpadku a smrti. Nebezpečí a potíže nás sledují všude. Nejistoty na každém kroku života vytváří úzkost, obavy a beznaděj. Jak stárneme, tak se náš optimismus změní na pesimismus. Mladické sny o štěstí a naplnění jsou málokdy pravdivé. Říká se, že člověk se narodí s pláčem, žije s reptáním a umírá zklamaný. Otázku krále na smysl života kdysi mudrc zodpověděl: "Člověk se narodí, trpí a umírá". Před více než 25. stoletími řekl Buddha, že kdyby se shromáždily všechny slzy, které proudily z lidských očí od začátku stvoření, bylo bych více než vod oceánu.

Odpovědi na problém utrpení jsou různé. Věřící žijí po tisíciletí s nadějí, že se jednou narodí prorok nebo vtělení boha a nastane zlatý věk míru a štěstí. Další se pokoušejí zvládat problémy života. Tvrdí, že nebezpečí a potíže, nejistoty a změny jsou nevyhnutelné a nic proti tomu nemůžeme dělat a tak se musíme naučit s tím žít. Transcendentalisté se pokoušejí odstoupit od života a hledat útěchu a vyrovnanost na duchovní rovině. Tzv. pragmatici zastávají názor, že tento život je jediným životem a my si ho musíme plně užít. Vrabec v hrsti má cenu dvou ve křoví. Pokrokáři věří, že pokrokem vědy a technologie bude jednou všechno zlo a nemoci odstraněny a pak bude existovat jenom dobro. Zatvrzelí materialisté zase volí boj s nemocemi života výhradně materiálními prostředky. Lidé víry považují život v podstatě za zkažený a hříšný a jsou toho názoru, že jakýkoli pokus o zlepšení je marný. Protrpí se životem a praktikují ctnosti, doufajíce v kompenzaci v budoucnosti.  Ale žádné z výše uvedených řešení nám nepomůže opravdu čelit a překonávat problémy života.

Naděje věřících ve zlatý věk skončí zklamáním. Zlatý věk nikdy nepřijde. Zvládání problémů života se snadněji říká, než dělá.  Zvládání má své limity a mimo tyto limity se život stává nesnesitelným. Transcendentalisté chtějí uniknout problémům života ustupováním do ticha a samoty. Ale nesmíme zapomenout, že svět nás následuje kamkoli odejdeme. Takzvaní pragmatici se také zklamou, protože požitky pouze dočasně vzruší smysly a takové vzrušení je následované smutkem. Pokrokáři věří v pokrok směrem k dobru a doufají, že vyloučí zlo úplně. Ale jak dosáhneme nějaký pokrok směrem k dobru, zlo se také zvyšuje ve stejném poměru; nemůžeme zvětšit jedno bez zvětšení druhého. Úsilí materialistů překonat problémy života materiálními prostředky jsou vždycky neúspěšné. Všechny neduhy života nejsou fyzické.  Materiální řešení jsou nepoužitelná proti stáří, strachu, úzkosti a smrti. Odměna v budoucnosti pro lidi víry – ať už je jakákoli – nemůže odstranit utrpení života zde na zemi. Neexistují žádná nebeská řešení našich pozemských problémů.

Jóga a védánta nás vyzývá čelit problémům života poznáním reality. Neduhy života nejsou vytvořené Bohem, hvězdami nebo osudem, ale naší vlastní neschopností žít ve světle reality. Dobro a zlo postupují společně a nemohou být od sebe odděleny. Neexistuje žádná absolutní definice dobra nebo zla.  Co je dobré pro jednoho může být špatné pro dalšího. Svět, ve kterém žijeme, je v naší vlastní mysli.

Védští věštci nám říkají, že příčin utrpení je pět: nevědomost, která nás zbavuje kontaktu s Nejvyšší Skutečností; ego, které vytváří svět snů a tužeb; připoutanost k věcem a bytostem tohoto snového světa; odpor k věcem a bytostem, které se nám nelíbí, a lpění na životě a nepokračování vpřed. Skutečnost má podle těchto věštců dvě tváře: Konečná neboli Absolutní realita, která je skutečná po celou dobu a je neměnná, a relativní realita, která je skutečná dva roky, dvě stě let nebo dva tisíce let. Relativní realita se po oddělení od Absolutna stává destruktivní a relativní svět je plný bolesti, smutku a utrpení. Absolutní realita je realitou jednoho všeprostupujícího Já, které přebývá jako nejvnitřnější Já všech bytostí, jako svědek- vědomí proměnlivých jevů života. Vesmír je dynamickým projevem Absolutní skutečnosti v mezích času, prostoru a příčinnosti. Veškerá existence je jedna. Každý jedinec je jako list na stromě. Listy přicházejí a odcházejí, ale strom existuje dál. Tato Absolutní realita je naše pravá identita, Vědomí všeho vědomí, Pravda všech pravd. Zapomínání na tuto Skutečnost vytváří duchovní slepotu a nakonec duchovní úpadek, který je hlavní příčinou všech utrpení a neduhů života. Tělesné a duševní utrpení jsou pouze symptomy této hluboce zakořeněné duchovní nemoci.

Jediným způsobem, jak překonat neduhy života, je navázat kontakt s Nejvyšší skutečností, a jediným způsobem, jak s ní navázat kontakt, je meditace. Meditace vede k přímému vnímání Nejvyššího. Védánta tvrdí, že přímé vnímání Nejvyšší skutečnosti je duší duchovního hledání. Toto vnímání je víc než bezvýhradná víra, intelektuální pochopení nebo emocionální duchovní zážitek. Bezvýhradná víra nemá oporu v rozumu ani ve zkušenosti, a proto nemůže umlčet pochybnosti. Intelektuální porozumění založené pouze na rozumu nemůže odolat zátěži nepředvídatelných okolností. Emoce dodávají duchovnímu hledači cit nebo nadšení, ale mohou ho nechat zabloudit do temných uliček nebo slepých uliček. Aby byl hledající chráněn před možným sebeklamem, stanoví védánta tři kritéria Pravdy: svědectví Písma, které slouží jako pracovní hypotéza, pozitivní uvažování, které se snaží oddělit skutečně podstatné od nepodstatného, a osobní zkušenost. Všechna tři kritéria musí směřovat ke stejnému závěru, aby byla potvrzena platnost realizace Pravdy hledajícím.

Aby se mysl osvobodila od nástrah bezvýhradné víry, racionalizace a emocionality, jsou předepsány přísné disciplíny sebeovládání, aby hledající mohl být dobře zakotven ve svém upřímném záměru, oddanosti cíli a naprostém odpoutání se od slepé oddanosti svým oblíbeným pojmům, fantazijním představám a různým mentálním fixacím. Přímé vnímání se nazývá daršana, což znamená "vidět". V tomto ohledu hrají zásadní roli jak rozum, tak víra. Jedno bez druhého je neúplné. Konečné poznání Pravdy může být intuitivní, ale platnost takového poznání musí posoudit rozum. Víra trvá na přijetí, rozum žádá zkoumání. Pokud je každý z nich upřímně následován, víra a rozum se v okamžiku konečné realizace spojí. Víra bez rozumu má sklon k diktátorství, zatímco rozum, pokud není inspirován vírou, degeneruje v nekonečné intelektuální spekulace. Náboženský cit se stává laciným sentimentalismem, pokud není posílen kontrolou rozumu.

Védánta uvádí čtyři zkoušky přímého vnímání Skutečnosti, které harmonizují víru a rozum. Za prvé, přímé vnímání není nikdy popřeno nebo nahrazeno jakoukoli následnou zkušeností. Za druhé, není v rozporu s rozumem. Za třetí, vždy vede k blahu všech bytostí. Za čtvrté, navždy proměňuje hledajícího. Jeho okamžiky mystické intuice, extáze a transu, sny a vize nelze považovat za smysluplné, dokud trvale nepromění jeho osobnost. Jistým znakem jeho proměny je sebeprosazení, které zahrnuje všechny bytosti a věci vesmíru.

Člověk s takovým transformujícím se přímým vnímáním se nazývá svobodná duše. Takový člověk je svobodný, protože se povznesl nad všechny představy konvencí a tradic, kultury a rasy, připoutanosti a averze. Vidí své Já ve všem a vše ve svém Já. Jeho nesobecká láska ke všem bytostem nezná mezí. Je ztělesněním Univerzální pravdy, stává se chodícím chrámem Univerzální pravdy. Pouze taková svobodná duše může prokázat platnost písem a skutečnost Boha - nikoli dogmatik se svou slepou vírou, filozof se svým analytickým rozumem nebo teolog se svými věroučnými tvrzeními.

K sebepoznání prostřednictvím přímého vnímání dochází pouze meditací. Krokem vedoucím k meditaci je nepřetržité duchovní soustředění mysli na Já. Takové soustředění se nevyvíjí samo od sebe. Je třeba ho vědomě a pravidelně praktikovat a vyžaduje překonání vleklých zvrácených návyků, připoutaností a tužeb. Z tohoto důvodu je meditace dvojí praxí. Je to soustředění mysli na ideál a zároveň cvičení v sebeovládání. Je to vidění všeprostupujícího Já se zavřenýma očima a zároveň vidění přítomnosti téhož Já ve všech bytostech a věcech s očima otevřenýma. V meditaci naše mysl stoupá stále výš a výš, a jak duchovně rosteme, stává se pro nás tento svět rozmanitosti stále jednotnějším, integrovanějším a božštějším.

Systémy jógy a védánty nám srozumitelně představují význam meditace, její cíl - sebepoznání, metody, jimiž se rozvíjí soustředění, a způsoby, jak dosáhnout sebeovládání. Cílem meditace je samádhi, stav blaženého nadvědomí, známý jako konečné Sebepoznání. Sebepoznání nám poskytuje nejvyšší sebenaplnění, navždy ukončuje strasti a utrpení života a umlčuje všechny pochybnosti mysli. Prostřednictvím Sebepoznání nachází individuální vědomí spojení s neomezeným prostorem Čistého vědomí.

Znatel Já žije ve svém těle tak dlouho, dokud trvá hybnost minulých činů, které ho vytvořily. Šankaráčárja ve svém díle Vivékačúdámani (Klenot rozlišování) popisuje znalce Já: "Někdy je blázen, někdy mudrc, někdy oplývá královskou nádherou; někdy bloudí, někdy se chová jako nehybná krajta, která čeká, až k ní přijde potrava; někdy má vlídný výraz, někdy je ctěn, někdy urážen, někdy neznámý - tak žije člověk realizace, stále šťastný v Poznání brahma." Jeho odchod se liší od smrti ostatních. Vzdává se svého těla, jako se člověk vzdává starých, obnošených šatů. Při smrti jeho duše neodchází, aby se znovu převtělila, ale je jednou provždy pohlcena v blažené říši Absolutního brahma a nezanechává po sobě žádné stopy své oddělené existence.